Francouzské dobroDRUŽSTVÍ

Měli jsme čerstvě po svatbě, bydleli skromně v pronajatém suterénním bytě v Těšíně a dojížděli za studiem do Ostravy. Toužili jsme zažít nějaké dobrodružství dříve než budeme pracovat, mít děti a takové ty další dospělácké závazky.

Vzhledem k tomu, že jsme také působili v Komunitním centru Mojská, které každoročně hostilo zahraniční dobrovolníky, věděli jsme o možnosti nechat se vyslat do zahraničí přes evropský projekt. Po nějaké době přemýšlení jsme kontaktovali Slezskou diakonii a po půlročních přípravách jsme opravdu vycestovali.

Psal se rok 2015 a my nastupovali s obrovským kufrem do poledního Regio Jetu z nově vydlážděného třetího nástupiště. Dobrodružství právě začalo. Po 24 hodinách cestování jsme dorazili do Štrasburku, kde nás čekal úvodní seminář s 60 dalšími dobrovolníky z různých zemí. Byli jsme hozeni do vody a museli rovnou plavat. Francouzská dobrovolnická organizace vyžaduje vstupní znalost jazyka, takže celý seminář probíhal ve francouzštině. Skvělá zkušenost pro mě, která právě získala titul z francouzského jazyka a literatury. Méně příjemné to bylo pro manžela, který si pamatoval pár slovíček z gymnázia.

Tři dny strávené s dobrovolníky nás skvěle namotivovaly a pak už nás čekala realita ve francouzském pohoří Vosges v regionu Alsasko. Přijalo nás středisko, které mělo prostor pro dva dobrovolníky, což byla pro nás jako manžele podmínka. Jmenovalo se Rimlishof a jeho činnost byla opravdu rozmanitá. Já jsem pracovala v jeslích pro děti od 3 měsíců do 3 let, kam denně chodilo 5-10 dětí z okolních vesnic, zatímco jejich maminky pracovaly. (Tamní mateřská dovolená je omezena na 3-6 měsíců.) Moje práce spočívala v přebalování, krmení, čtení pohádek, uspávání, hraní si, utěšování, přípravě výtvarné činnosti i komunikaci s rodiči. Zprvu jsem jen pozorovala, abych chod jeslí pochopila a našla si tam své místo mezi placenými zaměstnankyněmi. Mohla jsem pak vychytávat věci, na které ony už neměly čas, jako focení a třízení fotek pro rodiče nebo rozdávání propagačních letáků do schránek.

Manžel se věnoval práci s uprchlíky, kteří byli na Rimlishofu přechodně ubytovaní, než dostali odpověď na svou žádost o azyl. Jednalo se převážně o žadatele z balkánských států, ale také ze Súdánu či Kuvajtu. Komunikoval s nimi jak se říká “rukama nohama” a vytvářel různé aktivity, aby se mohli odreagovat během čekání na odpověď úřadů. Hrál s nimi volejbal, pekl cukroví nebo vyráběl voskové růže. Krom toho jezdil s dalšími dobrovolníky do potravinové banky vyzvedávat pro uprchlíky jídlo a následně ho rozděloval pro jednotlivé rodiny. Za rok našeho pobytu se naučil mluvit francouzsky, dokázal vyjádřit vše, co potřeboval, i rozumět svým nadřízeným.

První 3 měsíce byly těžké, chyběla nám rodina, přátelé, domov, české zvyky, ale pak už to bylo jen lepší, a to i díky cestování, které nám pomohlo se nadechnout a načerpat síly do práce. Za zmínku stojí tour po pěti italských městech nízkonákladovými nočními autobusy. Dobrovolník si se svým kapesným prostě musí umět poradit. Rok utekl jako voda. Pokračujeme ve svém “normálním” českém životě, máme dvě dcery. To je sice dobrodružství samo o sobě, ale jsme vděční i za to francouzské, které nás zocelilo a obohatilo o spoustu zážitků i o v dnešním pracovním světě požadované “soft skills”.

Noemi Pípalová

 

logo intervia 

Slezská diakonie
Na Nivách 7
737 01 Český Těšín
Česká republika

Náš tým
Informační memorandum

© 2020 Intervia.cz | by PCsupport.cz s.r.o.